Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela z Ottawy, vedená sympatickou nenápadnou divoženkou Melanií, je pro mě už pár let srdcovkou. Dokazuje, že i grindcore se dá dělat nápaditě, melodicky a současně v té nejvyšší extrémnosti. Nové album není jiné, jede na vysokooktanovou výbušnou směs toho nejdivočejšího typu technického gridncore a spoustu dalších žánrových příměsí.
FUCK THE FACTS na této desce znovu dokazují, že jsou mistři v tom, jak skloubit extrém, technickou hru a v rámci žánru i chytlavé pasáže. Tam, kde trochu zanudí riffy, se začne sólovat, aby vás vzápětí přitloukly k zemi nekompromisní death metalová baterie bicí soupravy. Tohle bylo v poslední sestavě kapely velmi silnou zbraní a na desce „Desire Will Rot“ ji FUCK THE FACTS vyleštili k dokonalosti. Na nespoutaných grindcoreových vlnách se z hlubin tu a tam vynoří skvělá kytarová melodie a dodá skladbě přesně ten element, pro který tuhle kapelu miluji. V druhé části desky hojně dochází i k noisemetalovým experimentům, které ústí až v ambientní mlhu. V té vás Kanaďané nechají chvíli bloudit, aby vás na konci opět rozsekali na nudle. V rámci grindcore scény jedno z nejlepších a nezajímavějších alb minulého roku.
9 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
